Proč se angličtina píše tak blbě

Bear se čte jinak než dear, ale stejně jako bare. Read se někdy čte jako reed, ale jindy jako red. Kdo tohle mohl vymyslet? Pokud jste si někdy položili otázku, jak se to stalo, že je anglický spelling tak … ehm … nemožný, tady mám pro vás odpověď.

Latina poprvé

Začalo to všechno někdy kolem roku 600 n. l., když do Anglie dorazili křesťanští misionáři a přivezli s sebou latinskou abecedu. V Anglii ale našli Anglosasy, kteří mluvili starou angličtinou, a ta obsahovala zvuky zděděné po germánských předcích, jako [th] a [ch], a ty v latině nebyly. Časem se učenci shodli na tom, že anglické [th] budou zapisovat jako th a [ch] jako gh a všechno vypadalo růžově.

Jestli jste teď zpozorněli a napadlo vás, že -gh- se přece v angličtině nečte jako [ch], ostatně zvuk [ch] v moderní angličtině vůbec neexistuje, pak jste na stopě toho, co se dělo dál.

Gramotnost ve středověku nebyla zrovna valná, takže běžným lidem bylo celkem jedno, jak učencům – a nám, kdo se učíme anglicky – zkomplikují život. A klidně si začali některá slova vyslovovat jinak než dřív. V některých slovech se [ch] změnilo na [f] (třeba enough, tough, cough), někde ho vypustili úplně. Takže třeba ze staré germánské daughter [dachtr], ve které ještě slyšíte německou Tochter, se nejdřív stala [daftr], a nakonec [dotr].

Podobné změny postihly i jiná slova: věřte nevěřte, knight se původně řekl docela hezky foneticky [knicht], know se kdysi vyslovovalo s K na začátku, [knawan], a write mělo na začátku W ve staroanglickém [wrítan].

Francouzský vliv na anglický spelling

A jako by tohle nestačilo, v roce 1066 se vlády nad Anglií ujali Normané se svou verzí francouzštiny a ta se pak pro několik generací stala i v Anglii oficiálním jazykem. A co si budeme povídat, francouzština má na pravopis taky poměrně specifický pohled.

Latina podruhé

Normanská nadvláda po nějaké době skončila a anglický pravopis se pomalu stabilizoval. Pomáhal tomu taky vynález knihtisku, díky němuž se texty ve standardizované angličtině mohly šířit mnohem snáz.

Jenže mezitím v Itálii vypukla renesance a s ní obdiv ke všemu řeckému a římskému. Někdy po roce 1500 se tahle móda začala projevovat i v anglickém pravopise. Starověké mramorové soše už ulomenou ruku vrátit nejde, ale co takhle přidat do anglických slov latinského či řeckého původu nějaké písmenko, i když se anglicky nevyslovuje?

Slova jako receit (recepta) -> receipt, nebo dette (debitum) -> debt jsou po takové úpravě mnohem krásnější, ne?

Občas to, pravda, krapet přehnali. Třeba takový island pochází ze staroanglického [iland] a s latinou nemá nic společného. Jenže pak si někdo všiml latinského insula a nedalo mu to, aby i slovu island aspoň jedno písmenko navíc nevnutil.

Přidejte k tomu zálibu angličtiny ve sbírání slov v cizině, z nichž některým zůstal původní pravopis a některé dostala poangličtěný spelling – a výsledkem je ten dnešní chaos. Není za tím žádná záludnost, jen trochu divoká historie. Budiž nám útěchou, že i rodilí mluvčí se všemi těmi výjimkami a výjimkami z výjimek zápasí.

Ovšem rodilí mluvčí nezápasí s výslovností tolik jako my, v tom mají přece jen výhodu. Takže chcete-li si vylepšit anglickou výslovnost, zkuste to třeba pomocí stínování a cvičných nahrávek, které si můžete stáhnout.

================================================================
***Klikněte TADY a nechte YouTube, ať vám dá vědět o všech nových videích

================================================================
PŘIDEJTE SE do naší facebookové skupiny a mluvte taky anglicky bez obav
================================================================

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *