Ondřej Liška, zelený příslib

Pět týdnů před předčasnými volbami 2013 odstartoval Ondřej Liška předvolební kampaň Zelených. Při poslechu se nelze ubránit dojmu, že inspirací mu byl Barack Obama a jeho apel z prezidentských voleb 2008: Yes, we can. Bylo-li tomu tak, byla to inspirace více než užitečná! Nejde tu ale jenom o slogan, ke změně vyzýval v těchto volbách kdekdo. Důležitější je, že v projevu Ondřeje Lišky – stejně jako v projevech Obamových – většina věcí „sedí“.

VERDIKT:
4star
+ začátek, který připoutá pozornost
+ gradující struktura vhodně podpořená vizuálním doprovodem
+ použití stylistických nástrojů

– nejistota
– použití poznámek
– některá gesta

Uznání patří také spolupracovníkům – třeba tomu, kdo posouvá obrázky doprovodné prezentace, takže přicházejí přesně v tom správném okamžiku, aby podpořily mluvené slovo (mimochodem – toto je příklad vydařeného použití prezentace). Nebo moderátorovi, který svým úvodním slovem připravil půdu pro velmi efektní vstup. Na jeho větu: „Ondřej Liška představí novou podobu Václava Havla,“ reaguje Ondřej Liška glosou k promítané fotografii sedícího chlapce: „To není on, to jsem já.“ A vyslouží si tak hned první větou smích publika. Lepší začátek si těžko přát.

Vlastní úvod proslovu je pak věnován osobní retrospektivě řečníka – další vydařený tah. Tahle špetka intimnosti ho obecenstvu přibližuje, zlidšťuje ho, pomáhá nám pochopit jeho pohnutky. Struktura projevu připomíná vyprávění – za to patří další palec nahoru. Na začátku jsou naděje spojované s Václavem Havlem, pak vzestup Zelených a jejich účast ve vládě, a najednou zlom, krize: volební neúspěch v roce 2010. Když pak Ondřej Liška jmenuje úspěchy konkrétních spolustraníků (a elegantně jim tak děkuje), obrací se křivka příběhu zase nahoru.

Na této vzestupné trajektorii nás pak řečník drží i nadále, když představení konkrétních záměrů programu Zelených uvádí slovy o naději a příležitosti. Proslov graduje, když se obloukem vrací k motivu ze začátku a vyzývá, abychom se tím novým Václavem Havlem – zachráncem stali my všichni. V samém závěru pak přichází to pravé „obamovské“: Tohle můžeme změnit.

Happy-end, jak dnes už víme, nepřišel, Zeleným i tentokrát zůstaly brány Sněmovny uzavřené. Coby řečník ale Ondřej Liška důrazně klepe na vrata elitního klubu a když se zaměří na pár drobností, bude mu členství právem náležet.

Jak popsat to něco, co se nedá změřit, na co se nedá ukázat prstem? To něco zvláštního, co způsobuje, že celkovému výbornému dojmu přece jen něco chybí, aby byl opravdu výjimečný? Snad – Ondřej Liška si to neužívá. Nevyzařuje z něj sebejistota, díky níž by ovládl jeviště. I hlediště.

Nejistota se odráží také v některých viditelných projevech, například ve lpění na poznámkách. Ondřej Liška se rozhodl svůj projev přednést, nikoliv přečíst – to je sympatické a odvážné. Od psaných poznámek se však nedokázal úplně odpoutat a trochu úzkostlivě je každou chvíli kontroluje, i když to možná ani nepotřebuje. Navíc je má na listech velikosti A4 a manipulace s nimi na titěrném pultíčku, kde se tísní ještě mikrofony a džbán a sklenka, je prostě krkolomná. Pomohl by menší formát poznámek, třeba kartičky s osnovou, anebo čtecí zařízení. (Já vím, to je odvážný návrh, v Česku se to nenosí…) A zůstává samozřejmě taky možnost přednést celý proslov úplně spatra, těch 9 minut by se zvládnout dalo a věřím, že v silách Ondřeje Lišky by to bylo. Umožnilo by mu to také lépe využít prostor jeviště a třeba by se při tom ještě trochu uvolnil a neměl potřebu skládat prsty rukou do „stříšky“. Tohle jedno gesto by se měl Ondřej Liška pokusit z repertoáru vyřadit, je pichlavé, vymezující se a bývá interpretováno jako povýšené.

Struktura projevu s využitím klasického aristotelovského oblouku je velmi vydařená a stejně pochvalně je potřeba vyzvednout využití řečnických figur: anafora, neboli opakování skupiny slov („copak spala…“, „tohle můžeme změnit“), napomáhá potřebné gradaci projevu. Některé formulace by se daly napsat lépe – ale možná lépe napsané byly, a že při nečteném projevu není všechno stoprocentní, je přirozené. Zmíním se tedy jen o jednom místě, kde to nefunguje. V samém závěru rekapituluje Ondřej Liška záměry strany Zelených slovy „chceme, aby XYZ“ a navazuje „tohle můžeme změnit“. Tato formálně vzorná anafora nedrží pohromadě obsahově: vyzývají Zelení ke změně toho, co chtějí? Nejbolestněji to vynikne ve spojení: „V Ostravě, v Ústí nad Labem, v Praze … chceme dýchat čistý vzduch. I tohle můžeme změnit.“

Příležitost prosazovat změny ve Sněmovně Zelení nedostali. Ondřej Liška ale i bez poslaneckého mandátu může pár věcí změnit tak, aby se z něj stal ještě lepší řečník než nyní. Skoro se těším na další předvolební kampaň.

 

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *