Když máte okno…

Nejvíc se bojím, že budu mít okno,“ říkají skoro všichni, když se jich ptám na jejich obavy z mluvení před lidmi. Naprosto to chápu. Stojíte tam jako tvrdé Y, lidé vás propichují očima a vy máte v hlavě vymeteno tak, že byste nedokázali říct ani, jak se jmenujete. Trapas.

Stalo se mi to před pár týdny. Při řečnické soutěži.

okno

Řečnice přede mnou skončila, moderátor ohlásil mé jméno. Napochoduju na jeviště, zadívám se do publika a spustím svoji dlouho připravovanou, pečlivě natrénovanou řeč. Dostanu se na konec prvního odstavce… a nic. Dlouho nic. V očích posluchačů vidím jasné „No to snad ne!“ a čas netrpělivým tikáním odměřují už i digitální hodinky. Je to celá věčnost! Moje ambice na úspěch v soutěži se válejí v prachu, když mi naskočí pokračování. Statečně dovyprávím, lidé ze slušnosti zatleskají a já si jdu se sklopenou hlavou sednout.

„Super!“ zašeptá kamarádka.

„Jasně… Až na to, že jsem to zvorala,“ odvětím.

„Cože? Jak zvorala?“

„No jak jsem se ztratila…“

„Kde ses ztratila?“ ptá se ona.

Jen si to představte – publikum ten můj výpadek vůbec nezaznamenalo a já nakonec soutěž vyhrála!

okno2

Totální okno může postihnout prostě kohokoliv a když to přijde, nikdy to není příjemné. Existují ale techniky, jak se s tím vypořádat, stejně jako se to povedlo mně při soutěži.

  1. Nenechte se strachem z okna paralyzovat.

    Když přijde – přijde. A zase odejde. Jasně, jednodušeji se to řekne, než aplikuje, ale právě sebedůvěra, že to zvládnete, je klíčem k úspěchu. Nejspolehlivější je si tím mnohokrát projít – zjistíte tak, že se svět nehroutí, a časem se to pro vás stane sice nepříjemnou, ale přirozenou součástí veřejného vystupování. Najdete si vlastní cestu, jak to zvládnout – a publikum si vašeho zaváhání většinou vůbec nevšimne.

  2. Připravte se.

    Příprava je základem úspěchu u jakéhokoliv projevu a jde-li o něco důležitého, nikdy byste ji neměli podcenit. Zkoušíte-li si svůj proslov nanečisto, objevíte místa, kde to skřípe, kde vám pokračování nenaskakuje automaticky. Řešením je buď dané místo změnit, nebo si pro něj vymyslet mnemotechnickou pomůcku. Mně pomáhá si problematickou sekvenci vizualizovat. Ve své soutěžní řeči jsem v jednom místě mluvila o výhodách toho, když děti dosáhnout puberty. No, není jich moc. 😉 Tři příklady, které jsem uváděla, se vztahovaly ke koupání, uspávání a domácím úkolům. V mé řeči záleželo nejen na tom, abych je uvedla všechny, musely být také ve správném pořadí – a dlouho jsem se na tom zadrhávala. Nakonec jsem si vytvořila malý soukromý film, který běžel v mé hlavě, a v němž jsem viděla děti vycházející z koupelny v oblaku páry, jak míří do postele, odkud se vzápětí vrací s tím, že si ještě musí udělat úkol z matiky. Tyhle obrazy se v mé řeči vůbec neobjevily, ale pro mě to byla spolehlivá pomůcka, jak ty tři prvky správně poskládat. (A v tomto místě jsem se opravdu nezasekla 😉 )

    Součástí přípravy může být taky zpracování taháku. Ten vám může sloužit také jako osnova, pokud budete prezentovat z poznámek, a i když se rozhodnete mluvit spatra (spatra neznamená bez přípravy!), může takový tahák posloužit jako poslední záchrana. Použijte kartičky, které se vám zhruba vejdou do dlaně, osvědčené jsou kartotéční lístky. Na každý lístek si vyznačte klíčové slovo nebo frázi, hlavní myšlenku a přechod k dalšímu bodu. Nenoste si s sebou napsaný celý proslov – stejně v něm pak v okamžiku pravdy nebudete moci nic najít. V kartičkách se budete orientovat mnohem lépe.

  3. Nepanikařte a nespouštějte oči z publika.

    Když přijde okno, máme touhu utéct (občas to někdo i udělá, jako Michael Bay) a rázem se vracíme do dětských let – viděli jste někdy batole, jak si zakryje oči kapesníkem a je přesvědčené, že ho nevidíte? Přesně k tomu se uchylujeme: odvrátíme oči a máme dojem, že tím na nás přestalo být vidět. Správný postup je přesně opačný. I v takové chvíli udržujte oční kontakt s diváky. Najednou to vypadá, že tam ta pauza patří a je třeba se nad předcházející myšlenkou hluboce zamyslet. Přesně k tomu došlo během mé soutěžní řeči – takže to berte za prověřené a zaručeně fungující.

    Máte-li připravené kartičky jako tahák, odložte si je na řečnickém pultíku a v případě potřeby tam v klidu dojděte, nahlédněte a pokračujte. Není-li k dispozici řečnický pultík, dejte si nápovědu do kapsy a jen co najdete to správné místo, zase ji do kapsy uložte.

  4. Řekněte něco podobného.

    Vraťte se v řeči o kousek zpět a převyprávějte totéž jinými slovy. Nebo prostě pokračujte dále směrem k části, kterou si vybavujete. Může se samozřejmě stát, že tak přeskočíte nějaký obzvlášť vymazlený vtípek nebo důležitou informaci. Vtípek oželte, k informaci se vraťte, je-li nezbytná. Nikoliv ovšem slovy: Jo, ještě jsem zapomněl říct, že… Mnohem lepší je třeba formulace: Než se teď posuneme k B, vysvětlím vám ještě A.

  5. Pohněte se.

    Ne nadarmo se říká, že si člověk stojí na vedení. Také uvolněná gestikulace rukou má prokázaný pozitivní efekt na plynulost řeči. Když si svou řeč nacvičíte i s pohybem po scéně a gesty, zorientovat se a navázat vám pomůže pohybová paměť.

A když nic z toho nepomůže? Svět se nezboří.