A dost! 5 mýtů o prezentování, které už mě nebaví poslouchat

Stokrát opakovaná lež se stává pravdou, to věděli už naši předci. Vědět ovšem ještě neznamená ubránit se. V případě mýtů, které v sobě nesou racionální myšlenku či dokonce odkazují na vědeckou studii, je ani není potřeba opakovat stokrát. Jak se jednou dostanou na svět, žijí vlastním životem a je stejně obtížné je vyvrátit jako dostat džina zpátky do láhve. A přece se o to dneska pokusím. Těchto 5 mýtů o prezentování už mě totiž nebaví poslouchat pořád dokola a pořád dokola vysvětlovat, že to není pravda (nebo aspoň ne celá pravda).

1/ Mluvení na veřejnosti se lidi bojí víc než smrti.

Tuhle pověru zpopularizoval hlavně americký komik Jerry Seinfeld v této proslulé skeči:


Ta scénka je tak proslavená, že na ni odkazuje kdekdo, včetně mnoha lektorů prezentačních dovedností. Ale kde se vlastně tahle myšlenka vzala? Existuje opravdu nějaká vědecká studie, která by to dokazovala?

V roce 1977 udělalo jedno vydavatelství průzkum mezi 3000 Američany – měli napsat, čeho se bojí. Mohli uvést libovolný počet odpovědí, prostě co je napadlo. Výsledky se pak objevily v populární Knize seznamů (The Book of Lists).

Na prvním místě bylo mluvení na veřejnosti. Na dalších místech výška, hmyz, finanční problémy, hloubka, nemoc, smrt a létání.

Takže? Neprokázalo se tím, že se lidi mluvení na veřejnosti opravdu bojí víc než smrti? Neprokázalo. Jednak na tom průzkumu nebylo pranic vědeckého a ani ho neprováděli žádní vědci, ale markeťáci z vydavatelství. Pak je ale potřeba si všimnout taky toho, že mnoho z dalších strachů, které „skórovaly“, má ke smrti zatraceně blízko. Obavy z výšky či z hloubky, z nemoci a z létání patří do shrnující kategorie „smrt“ – a když je sečteme, zubatá nechá strach z mluvení na veřejnosti bez problémů za sebou.

Takže: VYVRÁCENO.

 

2/ Slova tvoří jenom 7% informace.
Na rozdíl od strachu z mluvení na veřejnosti, který jsem vyvracela o odstavec výše, je tenhle mýtus opírán o skutečnou vědeckou studii, která shodou okolností také pochází ze 70. let.

Albert Mehrabian provedl pokus, při kterém lidem v laboratoři pouštěl nahrávku jednotlivých slov. Šlo o 9 různě citově zabarvených slov (např. „miláčku“, „ach“, „děkuju“, „ne“, „strašné“, „možná“), přičemž emoce v hlase ne vždy odpovídaly významu slova.

Ukázalo se, že účastníci pokusu dokázali velmi správně odhadnout skutečné emoce řečníka, přičemž z 55% spoléhali na vizuální informace, tedy třeba výraz ve tváři, z 38% na informace obsažené v tónu hlasu a pouze ze 7% na skutečný smysl slov. Tady se vzal ten tak často opakovaný poměr 55 – 38 – 7.

Nebylo nic platné, že sám Albert Mehrabian varoval před zobecňováním výsledků na komunikaci mimo specifické podmínky pokusu. Informace už byla na světě a radostně se šířila. Pokorně přiznávám, že jsem ji šířila také. Teď už jsem poučenější a snažím se své studenty přesvědčit o tom, že neverbální složka komunikace je zcela zásadní, jinak. Zejména neverbálně 🙂

Takže: VYVRÁCENO.

panic

3/ Lidi se učí líp, když něco zároveň slyší i čtou.

Touto větou lidi zpravidla obhajují slajdy s textem, nebo elektronické prezentace obecně.

Tak tedy především: neumíme zároveň poslouchat a číst. Většinou to probíhá tak, že když vidíme text, začneme ho číst a sluch vypojíme.

Čteme ovšem rychleji než mluvíme, takže když určitou pasáž text dočteme a začneme zase poslouchat, mluvčí ještě tak daleko není a my začneme hledat v textu to správné místo. Případně přestaneme poslouchat a myslíme si na svoje věci.

Přispívá to k roztříštěné pozornosti, nikoli k lepšímu učení. Platí to v ještě větší míře samozřejmě i tehdy, kdy řečník říká něco jiného, než je napsáno na slajdech.

(Přidám ještě: je-li všechno důležité napsáno na slajdech, všichni by ušetřili spoustu času, kdyby kvůli jejich čtení nemuseli dorazit na místo, kde jim někdo bude z těch slajdů předčítat.)

Takže: VYVRÁCENO

5 mytu content upgrade png

4/ Introverti nesnášejí vystupování před lidmi.

Tak určitě. Strach z mluvení na veřejnosti není sice větší než strach ze smrti, jak jsem už vysvětlila, ale pořád je to pro spoustu lidí veliký strašák. Pro introverty i extroverty, pro vegetariány i masožrouty, pro podnikatele i státní zaměstnance. Tréma není vybíravá.

Tomuto mýtu nahrává nejvíc nepochopení toho, jací vlastně introverti jsou. Hlavním poznávacím znakem je totiž způsob, jakým kdo dobíjíme baterky.

Introvert je rád sám, nechce mluvit, radši si čte, maluje nebo jen tak bloumá po břehu moře.

Extrovert k načerpání sil potřebuje společnost – chce se bavit a smát a být obklopen lidmi.

(Pak jsou taky lidi, kteří to mají „jak kdy“, a těm se říká ambiverti.)

Platí, že introverti bývají plaší. Neplatí ale, že by si tu plachost s sebou vždycky nosili i na jeviště. Jedním důkazem jsem já sama. Jako introverti se identifikují i další výborní řečníci, které znám, a překvapivě mnoho introvertů byste našli třeba i mezi herci, učiteli nebo politiky.

Takže: VYVRÁCENO

 

5/ Při prezentaci je důležité být autentický, proto je lepší se nepřipravovat.

Ano, při prezentaci je důležité být autentický. Proto je důležité se připravovat. Hodně se připravovat. Dlouho se připravovat. Protože teprve pak začneme objevovat, co to znamená být při prezentaci autentický.

Nikdo si nestěžuje, že by přicházel o autenticitu, když si zavazuje tkaničky. Učili nás to od dětství, opakovali jsme to tisíckrát a pořád jsme při tom sami sebou.

Naopak úplně ve své kůži se necítíme, když si poprvé sedneme za volant. Akceptujeme, že se to musíme nejdřív pořádně naučit, že to trvá, než zvládneme s přehledem křižovatku nebo předjíždění. I po desítkách tisíc kilometrů cítíme respekt, když se poprvé vydáme do Paříže, a potřebujeme mapu a pár dní tréninku, než trefíme od Eiffelovky k Centre Pompidou.

Teprve pak jsme zase sami sebou.

Musím dodávat, že s mluvením na veřejnosti se to má stejně?

Doufám, že ne, takže: VYVRÁCENO.

 

Narazili jste na nějaké jiné mýty o prezentování? Nebo vám někdo tvrdil něco, co vám přišlo podezřelé? Napište!